Marek Vraný 
Zdroj fotografie: freepik.com
Výzkum odhalil, že v nitru Země, v oblasti přechodu mezi pláštěm a jádrem, mohou existovat masivní zásoby vody – možná až trojnásobek objemu všech povrchových oceánů – a to ve formě minerálu ringwoodit ukrytého ve skalách stovky kilometrů pod našima nohama. Tento objev výrazně rozšiřuje naše chápání hydrologického cyklu a geologické dynamiky planety.
V hloubkách mezi přibližně 410 a 660 kilometry pod povrchem se nachází tzv. přechodová zóna pláště Země, kde tlak a teplota umožňují existenci minerálu ringwooditu – což je struktura schopná vázat molekuly vody ve své krystalické síti jako hydroxylové skupiny. Když vědci v diamantu nalezeném v Brazílii identifikovali ringwoodit obsahující vodu, ukázalo se, že tato „skrytá voda“ může představovat objem rovnající se jednomu nebo více oceánům.
Mechanismus je poměrně jednoduchý: oceánská deska při pohybu klesá pod jinou a subdukuje – voda obsažená v horninách se dostává do velkých hloubek, kde se za extrémních podmínek stává součástí pláště ve formě minerálů jako ringwoodit. Tím vzniká podzemní zásobník, který funguje jako „zásobárna“ vody mimo běžný koloběh povrch-vzduch-oceán. Tato voda ovlivňuje jak viskozitu hornin, tak uvolňování tepla a tím i pohyb tektonických desek či vznik sopečných erupcí.
Je podstatné uvědomit si, že nejsou to „oceány“ v běžném smyslu – tedy žádné dutiny vyplněné volnou kapalnou vodou, ale spíše rozsáhlé oblasti hornin změněných na minerál obsahující vodu na molekulární úrovni. Přesto je důsledek zásadní: vodní bilance Země byla doposud značně podhodnocena, což má dopad na modely vzniku kontinentů, oceánů i distribuce života na planetě.
Další klíčová otázka zní: jak tato skrytá voda ovlivňuje geodynamiku planety? Vzhledem k tomu, že vlhkost snižuje pevnost hornin a ulehčuje tok hornin směrem k plášti a jádru, existuje možnost, že právě tento mechanismus dlouhodobě stabilizoval velikost oceánů na Zemi a umožnil vznik a udržení života tím, že zabraňoval úplnému odpařování vody ve velmi dávné minulosti.
Tento výzkum rovněž otevírá paralely s jinými tělesy ve Sluneční soustavě — pokud i jiná planetární tělesa obsahují hluboko „skryté oceány“ nebo vodou nasycené minerály, mohlo by to výrazně změnit naše vnímání habitability vesmíru. Ale pro nyní se soustředíme na Zemi: vyvstává úkol doplnit detaily – kolik vody přesně je v přechodové zóně, jak rovnoměrně je rozložena a jaké jsou její chemické i mechanické vlastnosti v daných tlacích a teplotách.
Význam tohoto objevu je dvojí: jednak detailněji porozumět chodu naší planety, jednak zjistit, zda podobný proces není obecnou vlastností planet — a tedy zda mohou existovat skryté oceány i tam, kde bychom je nečekali. Otevřela se tak nová kapitola geofyziky, která ukazuje, že Země není jenom povrch, který vidíme, ale komplexní dynamický systém s „oceány“ hluboko pod našima nohama.
