Korejská republika chtěla revoluci ve škole pomocí AI učebnic, místo toho vznikl miliardový zmatek

Jižní Korea se rozhodla proměnit školní výuku prostřednictvím učebnic podporovaných umělou inteligencí, ale projekt skončil jako jedno z největších technologických fiask posledních let. Navzdory vysokým ambicím, rozsáhlým investicím a proklamacím se vstup do oblasti digitálního vzdělávání s AI systémem proměnil v nákladnou lekci o tom, jak složité je skutečně změnit tradiční školní struktury.

Program, který údajně podporoval bývalý prezident země, měl za úkol přinést do škol digitální učebnice s vestavěnou AI, která by zajišťovala individuální tempo učení, cílenou podporu žákům s obtížemi, snížení zátěže učitelů a prevence předčasného odchodu ze školy. V praxi však investice o velikosti stovek miliard korun a stovky vydavatelů znamenaly, že sektor vzdělávání vstupoval do oblasti tzv. „agilních“ inovací bez adekvátního testování a připravenosti.

Rychle se objevily první známky selhání. Učebnice, které měly být inteligentní a adaptivní, obsahovaly technické i obsahové chyby, infrastruktura ve školách se nestíhala rozvíjet a pedagogové i studenti byli zahlceni změnou. Například jeden student na ostrově Čedžu uvedl, že kvůli technickým problémům se nedokázal soustředit, protože neovládal nové učebnice ani jejich systém. Mezitím učitelé upozorňovali na nadměrné čekací doby, nejasný obsah a další zátěže, které místo úlevy přinášely frustraci.

Z rozpočtu bylo alokováno více než 1,2 bilionu wonů státních prostředků a dalších téměř 800 miliard wonů soukromých investic na vývoj učebnic z umělou inteligencí. Uvedení do škol proběhlo v březnu 2025 pro předměty jako matematika, angličtina a informatika. Namísto scénáře, kdy by technologie plynule nahradila či podpořila tradiční výuku, však školy čelily spíš zmatení, technickým poruchám a nedostatečné integraci.

Kritici upozorňují, že zásadní chybou byla přílišná rychlost zavádění a nedostatečné pilotní fáze. Zatímco standardní tvorba učebních materiálů by měla trvat přibližně 18 měsíců, zde byly systémy vyvinuty a distribuovány v kratším čase. To se projevilo v tom, že spěch se stal nepřítelem inovace – učebnice nebyly dostatečně ověřeny a školní prostředí nebylo připraveno na rozsáhlou digitální transformaci.

Dalším zásadním problémem se ukázalo být školské IT zázemí. Mnohé školy narazily na problémy s kompatibilitou, výpadky sítě či nedostatkem školených učitelů. Tam, kde měly učebnice pomáhat individualizovat výuku, vznikla paradoxně vysoce nerovnoměrná zkušenost: někteří žáci fungovali, jiní byli technologie spíše přítěží. Navíc otevřeně vyvstaly obavy ze sběru a ochrany dat studentů, častějšího času stráveného u obrazovek a samotné kvality výuky, pokud je zajišťována skrze nezralé technologické platformy.

Navzdory fiasku však projekt nemusí být úplným selháním. Může sloužit jako cenná lekce pro globální vzdělávací systémy, které uvažují o zavedení AI-podpory. Klíčovou otázkou zůstává, jak zajistit, aby technologie skutečně posílila výuku, místo aby přinesla chaos. Standardní školní procesy, infrastruktura, připravení pedagogové a realistické testování jsou nezbytné komponenty každého digitálního skoku.

Z delšího hlediska může Jižní Korea přehodnotit strategii a zahájit nové pilotní fáze, kdy budou učebnice a školní systémy testovány na menším měřítku, než budou masově nasazeny. Konečný cíl – vzdělávání individualizované pomocí AI – tak není vymazán, ale určuje se jako proces s vyššími nároky na přípravu a kvalitu.

Nakonec je jasné, že transformace školství pomocí moderních technologií je komplexnější, než se z počátku zdálo. Technologie mohou pomoci, ale bez lidského faktoru – kompetentních učitelů, adekvátní infrastruktury a realistického vývoje – hrozí, že místo pokroku vznikne chaos. V tomto případě se učíme, že i ambiciózní vzdělávací revoluce vyžaduje pomalou a uváženou realizaci.